THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kanadská legendární formace THE REAL MCKENZIES, známá též svou obsesivní zálibou v alkoholu a skotském folklóru, patří mezi stabilní jména zaoceánského hospodského punku. Navíc se MCKENZIES v nedávné minulosti několikrát velmi dobře prezentovali živě i u nás v Čechách, přičemž v průběhu svých dravých koncertů striktně dodrželi jak pitný režim, tak skotské národní úbory. Dnes jsou zpět se zbrusu novou deskou „10,000 Shots“.
Jejich hudba je v podstatě prostinké punkově laděné „agro“ s častým využíváním skotských národních instrumentů, jako jsou typické dudy. Skladby často navozují atmosféru pionýrské doby dobývání rozsáhlého území prérií divokého západu, kanadských lesů i masivní expanze do aljašských „údajně“ zlatonosných hor. Výrazný je ve skladbách tradicionální prvek. U většiny skladeb budete mít pocit jakoby jste je už někdy slyšeli. Tak například, při troše nadsázky (snad se nikdo neurazí), i tuzemský kýč ALKEHOL a jimi prezentovaný tradicionál „Buráky“ mají na tomto albu skoro dvojníka. Během půl hodiny tedy MCKENZIES v hudbě nic zásadního neřeší a vysmahnou třináctku svižných kvapíků, hospodských dupáren i melodických odrhovaček, při kterých se díky beznadějně natřískanému saloonu plnému ochlastů, nebezpečných dobrodruhů a nedůvěryhodných existencí, dá zakrýt pocit nejistoty a chuti k rychlému odchodu snad jen předstíraným úsměvem, halekáním na holky nevalné pověsti, stojící na balkónku, a nadšeným třískáním půllitru o barový pultík.
Minulá alba THE REAL MCKENZIES příliš neznám, a tak nemohu s velkou přesností srovnávat kvalitativní rozdíly mezi novinkou a staršími díly. O stylovém úkroku zde nemůže být vůbec řeči, protože THE REAL MCKENZIES patří přesně mezi ty kapely, které si vybudovaly svůj neměnný styl, v němž si prostě šťastně a spokojeně rochní. Přestože kapela pracuje s těmi nejomšelejšími rockovými postupy, dokáže z nich vyždímat maximum a předložit poměrně solidní punk rockovou kolekci.
CD k recenzi poskytli Day After records
Nejtypičtější a snad i jeden z nejkvalitnějších příkladů současného hospodského punk rockového „agra“, jaký znám. Svižný punk plný nadšení ve spojení se skotským folkem povznese v podání THE REAL MCKENZIES tento chlapácký styl na úroveň kritikou poměrně respektovaných rockových žánrů. Není agro jako agro!
6 / 10
Paul McKenzie
- vokál
Dirty Kurt Robertson
- kytara
The Bone
- kytara
Matt McNasty
- dudy
Fat McMichael
- basová kytara
Sean Sellers
- bicí
1. Smokin´Bowl
2. Best Day Until Tomorrow
3. Will Ye No Come Back Again?
4. Pour Decisions
5. I Hate My Band
6. Farewell To Nova Scotia
7. Bugger Off
8. 10,000 Shots
9. 13
10. The Skeleton And The Tailor
11. Comin´Thro The Rye
12. The Ale Is Dear
13. The Catalpa
10,000 Shots (2005)
Oot And Aboot (2003)
Pissed Tae Th´Gills (2002)
Loch´d And Loaded (2001)
Clash Of The Tartans (2000)
The Real McKenzies (1995)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Fat Wreck Chords
Stopáž: 30:00
Produkce: Adam Krammer a THE REAL MCKENZIES
„10,000 Shots“ je až po okraj naplněna nakažlivou punk rockovou energií, rukopisem skotských hospodonalejvejzteplalýpivo-odrhovaček, příjemnou bezstarostností a přímočarou hitovostí. Je v tom něco čemu se říká gró, jiskra a oheň, dudy celé album sympaticky obzvláštňují, ale na to jsem si již u kanaďanů THE REAL MCKENZIES zvykl z řádky minulých alb. Celý nosič působí jako vitamíny s optimizmem, které jsem v těchto chladných dnech s velkou chutí polykal. Bod navíc za předposlední bezkytarovou instrumentálku „The Ale is Dear“.
Věru veselá horda, tihle McKenziovi... Kanaďané, co nosí kilty, chlastají první ligu a produkují hodně sympatický punk rock pajcnutý skotským folkem a vůni čerstvé country hnojůvky. A věru to není zlé, odsýpá to, zaujme to, pobaví to. Jen škoda, že oproti minulé albu "Oot And Aboot" je to místy trochu plytší a poněkud mu chybí melodický švih takových odrhovaček jako třeba "Heather Bells". Také melodie a kytarové vyhrávky jsou místy jaksi více buranské a méně živelné, nicméně srovnání s ALKEHOL je nutno brát vskutku pouze orientačně. Tihle kanadští Skotové mají vkus i príma nápady a i když jejich hudba asi sotva někdy překročí hranice soundtracku k trunčení, určitě stojí za poslech. Rozhodně člověka nakopne a zlepší mu náladu jako dobrá skotská Whisky... A nebolí po ní tolik hlava.
Bugger Off! pekne naslapana muzika :D slape im to hejskom (kanado)skotskym ;) ale bohvieku originalitu u nich nehladajte.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.